Učím a baví mě to. K tomu se klidně přiznám. A ne, nemyslím si, že by dnešní děti byly hrozné, horší než my nebo třeba ta generace předtím. Kdyby to byla pravda pokaždé, když to nějaký dospělák řekne, znamenalo by to, že kdysi dávno tu běhali samé ideální děti a s každou další generací polevili se slušným vychováním. Tomu se mi nechce věřit.
Další věc, která mě baví, je čtení. Knih opravdických papírových, ne elektronických. Ráda si čtu pro sebe, ale ráda čtu i druhým. A tady se to propojuje. Poslední dobou jsem podlehla kouzlu dětských knížek. Hledám takové, které mě přilákají na první pohled nebo zas nenápadné, ale ověřené mnohonásobným předčítáním miliónům dětí. Baví mě knížky, které vyvolávají otázky, nutí přemýšlet a nebo jen jednoduše umožňují popustit uzdu fantazii.
Mám totiž pocit, že knížky pro dospělé málokdy vykročí mimo prostor, který dobře známe. Příběhy pro děti překračují ty pomyslné hranice skoro pořád. Protože je jasné, že jejich čtenáři se nebudou zlobit, když si přečtou o holce, která bydlí bez rodičů a uzvedne koně, o mluvicím klobouku a létajících košťatech nebo o prdicím prášku a vaně, ve které se dá cestovat časem. Naopak, děti tahle vzpoura proti "normálnímu" světu baví ... a baví je číst, ne že ne.
A tak vysílám do světa dětské literatury prosbu: Víc takových knížek prosím. Já zatím dočetla první díl trilogie o Nepolepšitelných dětech od Maryrose Wood a jdu se poohlédnout po pokračování.
